Wi-Fi je označení pro několik standardů IEEE 802.11 popisujících bezdrátovou komunikaci v počítačových sítích. Technologie Wi-Fi používá většinou frekvenčního pásma, na které není potřeba žádná licence. Používá se pro bezdrátové sítě určené k připojení do sítě Internet, ale také k propojení nejrůznějších zařízení v domácnostech i ve firmách (pomocí Wi-Fi routeru).

Na kratší vzdálenosti (v noteboocích, telefonech, tiskárnách) se používá frekvence přibližně 2,4 GHz, pro budování venkovních sítí na větší vzdálenosti frekvence kolem 5 GHz a pro ještě větší vzdálenosti a objemnější datové přenosy pásmo 10 GHz.

Protože jde o volné frekvence a dochází k zarušování vlivem dalších zařízení v dosahu, má každé pásmo své kanály o přesných frekvencích. Provider tak může v případě velkého zarušení konkrétního kanálu přeladit svá zařízení na jiný.

Připojení vzduchem je pravděpodobně nejpoužívanějším připojením u nás. I malí provideři budují bezdrátové sítě ve velkých městech i malých vesničkách. Připojení je levné a snadno dostupné téměř ve všech lokalitách. Dostupnosti brání pouze terén a okolní příroda.

[]Lidé celkem běžně používají ve svých domovech bezdrátové routery, takže se k internetu připojí bez jakéhokoli kabelu.

Wi-Fi router v domácnosti slouží jako přístupový bod bezdrátové sítě (AP – Access Point). Tyto přístupové body vysílají SSID identifikátor (Service Set Identifier), což je řetězec až 32 ASCII znaků, kterými se jednotlivé sítě rozlišují.

V praxi si klient na svém notebooku (telefonu, tabletu) najde identifikátor své bezdrátové sítě vysílané Wi-Fi routerem a připojí se ke své domácí síti, jeho zařízení venku pro příjem signálu o frekvenci 5 GHz se zase připojí k AP svého poskytovatele připojení. Tento přípojný bod má k dispozici seznam MAC adres klientů, kterým je dovoleno se připojit.

Přípojné body se dělí na všesměrové (vysílají signál do širokého okolí na kratší vzdálenosti) a směrové (vysílají jedním směrem, ale na větší vzdálenosti).

Pokud se uživatel rozhodně pro Wi-Fi připojení k internetu, zvolený provider podle svých informací nebo přezkoumáním přímo v místě zjistí, zda má v dosahu přípojný bod.

Pokud ano, instaluje přijímací zařízení. U rodinných domů většinou na střechu nebo poblíž okna tak, aby anténa směřovala přímo a bez překážek na vysílací zařízení. U panelových domů může zařízení instalovat na střechu a použít pro připojení dalších svých klientů v jednom domě, případně i bloku domů.

Od přijímacího zařízení vede klasický datový kabel. Ten může být připojen přímo do síťové karty počítače, případně do routeru. Bezdrátový router zprostředkuje domácí Wi-Fi síť a lze do něj dalšími kabely připojit další počítače.

[]Připojení kabelem s optickými vlákny je stabilní a lze na něm dosahovat i velmi vysokých rychlostí přenosu dat.

V praxi se používají optická vlákna, jimiž se propojují jednotlivé domy s tím, že v domě je dále rozvod metalickým kabelem (v případě rodinných domů stačí domácí Wi-Fi bezdrátová síť pomocí Wi-Fi routeru). Díky vysokému datovému toku lze s touto technologií přenosu nabízet i televizi (IPTV), VoIP a další služby.

Optická vlákna jsou vyrobena ze skla nebo plastu a data jsou v nich přenášena prostřednictvím světla. Tato technologie umožňuje přenos na delší vzdálenosti s menší ztrátou. Vlákna jsou ohebná, na přenos v nich nepůsobí elektromagnetické rušení, nekorodují, nejsou elektricky vodivá, takže odpadá ochrana proti přepětí na komunikačním vedení, nehrozí úder blesku, dají se používat i v nebezpečných prostředích a svazovat do svazků jako kabely.

Další výhodou je možnost přenášení velkého množství nezávislých signálů, každý s použitím jiné vlnové délky světla. Tímto způsobem může být oddělena jedna služba od dalších a nebýt tedy ovlivňována jejich aktuálními nároky na přenos dat. Typickým příkladem je IPTV a samotný internet, kdy na oddělený přenos televizních pořadů nepůsobí aktuální práce s internetem na domácím počítači.

Optické kabely se pokládají do země, případně se vedou po střechách domů, typicky na sídlištích, kde se jedním optickým kabelem propojí celý blok domů.

Přenosný internet u nás provozují 3 mobilní operátoři (O2, T-Mobile, Vodafone). Ve všech částech ČR se můžete připojit alespoň k některé z nich. Nevýhodou je často nízká rychlost v kombinaci s vysokou cenou a datovými limity (FUP).

Jako mobilní označujeme takové připojení, při jehož používání se může klient libovolně pohybovat na velké vzdálenosti, v dnešní době až na výjimky po celé ČR a při aktivní službě datového roamingu také v zahraničí.

Nevýhodou je často nízká rychlost v kombinaci s vysokou cenou a datovými limity (FUP).

Modemy nové generace se dokáží připojit k té síti, která je pro klienta nejvýhodnější. V praxi se tedy ve větším městě připojíte k UMTS, někde k EDGE a když je nejhůř, tak pomocí GPRS.

• GPRS - Realizováno přenosem signálu GSM určeném pro mobilní telefony v Evropě. Pro používání tohoto typu připojení je potřeba koncové zařízení, modem, který je ve velkém množství mobilních telefonů již zabudován. Výhodou je velké pokrytí, kde je signál mobilního operátora GSM, tam se lze připojit pomocí GPRS. Nevýhodou je velmi nízká rychlost připojení.
• EDGE - Jde o vylepšené GPRS, lze dosáhnout o něco vyšších rychlostí. Síť musí EDGE podporovat.
• CDMA - Toto připojení používá jinou frekvenci (450-2100 MHz). Rychlost může dosahovat až na 2,4 Mbit/s. Výhodou je docela slušné pokrytí zejména ze strany O2 (síť budoval už Eurotel), nevýhodou vyšší náklady na koncové zařízení.
• UMTS - UMTS je síť třetí generace, označovaná jako 3G. Funguje na frekvenci 1885-2200 MHz. Maximální rychlosti se pohybují okolo 2 Mbit/s pro download. Nevýhodou je špatné pokrytí, byť se operátoři snaží, s UMTS se lze připojit stále ještě pouze ve větších městech.
• LTE - Nejnovější technologie. Reálná rychlost pro uživatele je dle tiskových zpráv až 60 Mbps download a 25 Mbps upload. To vše s odezvou sítě kolem 20 ms.

Mobilní internet lze pořídit poměrně levně včetně modemu. Ten někteří operátoři dotují, pokud se klient rozhodne podepsat smlouvu s nějakou minimální dobou používání.

Měsíční tarify jsou většinou odstupňovány podle FUP. Lze mít tarif za několik stovek, ovšem s nízkým datovým limitem, který stačí opravdu stěží na občasné přečtení e-mailů. Tarify bez datového omezení jsou pak o mnoho dražší. Pro ukázku nabídka tarifů LTE společnosti O2:

S rozmachem chytrých mobilních telefonů (smartphonů) se rozšířila služba s názvem Internet v mobilu. Jde vlastně o běžné datové tarify a běžné technologie s tím, že potřebné koncové zařízení již mobilní telefon obsahuje, takže si ho klient nemusí kupovat.

Předpokladem jsou také nižší nároky na objem přenášených dat, takže pro mobilní telefon stačí i levnější tarify. Mobilní operátoři jim dávají speciální názvy a nabízejí je za nižší cenu.

Internet u nás používaný téměř výhradně na sítích pevných linek. Kromě O2 mohou ADSL či VDSL nabízet i alternativní operátoři, kteří od O2 službu nakupují ve velkém a přeprodávají ji dál. Nevýhodou je asymetrie připojení, kde příchozí rychlost směrem k uživateli je vyšší, než rychlost od uživatele směrem do internetu. Výhodou je celkem akceptovatelná cena, stabilita a dostupnost i na místech, kam se nedostane připojení bezdrátové.

Jde o technologii, díky níž lze použít již existující kabelové rozvody pro vysokorychlostní přenos dat. Používají se telefonní rozvody, kroucená dvojlinka i koaxiální kabel televize.

Jednotlivé druhy DSL se liší podle používaného frekvenčního pásma, maximální rychlosti dat a dosahu. Obecně platí, že možná rychlost internetového připojení klesá se vzdáleností od ústředny a s nižší kvalitou vedení.

V ČR se nejčastěji používá ADSL2+, což je vylepšené ADSL. Poskytovatelem je O2 a další alternativní operátoři využívající rozvodů pevných linek. Z toho vyplývá, že hlavní výhodou je dostupnost služeb i v oblastech, kam nedosáhne Wi-Fi a kde je špatné pokrytí signálem pro mobilní připojení.

Asymmetric Digital Subscriber Line. Rychlost dat přenášených k uživateli (download) je vyšší, než rychlost dat odcházejících od uživatele (upload). Tento systém je pro většinu uživatelů dostačující, problémy mohou nastat pouze v případech, kdy je potřeba obousměrného rychlého datového toku, typicky při videokomunikaci, telefonování apod.

Uživatel připojení ADSL potřebuje dvě nezbytná zařízení.

1. ADSL modem, který dokáže poskytnout připojení jednomu počítači, případně ADSL router, do kterého lze již připojit počítačů více (často je vybaven i Wi-Fi vysílačem).
2. Splitter (rozbočovač), který odděluje provoz na telefonní lince od přenosu dat. Jde o malou krabičku, do které vede telefonní linka, z ní linka do telefonního přístroje a datový kabel do modemu.

DSLAM (Digital Subscriber Line Access Multiplexer) je zařízení na ústředně. Poskytovateli připojení slouží jako brána do Internetu, uživatelé se pomocí svých modemů připojují právě k DSLAMu.

Se vzdáleností od DSLAMu klesá možná přenosová rychlost. Záleží také na kvalitě vedení, ovšem obecně lze říct, že nejvyšších rychlostí je možné dosahovat při vzdálenosti do 300 metrů. Pokud je uživatel vzdálen více jak 5 km, nedosahuje rychlosti zpravidla ani 1 Mbit/s.

VDSL nebo VHDSL (anglicky Very High Speed DSL).

Technologie VDSL umožňuje vyšší rychlosti datových přenosů, než ADSL. Při délce vedení do 300 metrů lze dosáhnout rychlosti až 100 Mbit/s současně v obou směrech. V ČR nabízí VDSL O2 při vzdálenosti od ústředny do 1,3 km v asymetrické variantě.