Historie České republiky
Území, na kterém se nyní rozkládá Česká republika, je osídleno již po velmi dlouhou dobu. Člověk na ně přišel ve starší době kamenné, v paleolitu. Nejdříve se na českém území objevili neandrtálci, kteří následně vymizeli uprostřed poslední doby ledové. Přibližně v té době je nahradil přímý předchůdce člověka žijící v rozptýlených malých tlupách kočujících především poblíž vodních ploch a toků. Jeho nejznámějšími představiteli byli lovci mamutů z Dolních Věstonic u Pavlova na jižní Moravě. Tito první skuteční lidé zde byli před 25000 až 30000 lety v mladším paleolitu.
První etnikum na českém území, které umíme pojmenovat, byli Keltové. Ti přišli asi ve 4. století př. n. l. a žili tu zhruba 400 let. Přelom starého a nového letopočtu pro ně znamenal vytlačení Germány, v Čechách to byli Markomani a na Moravě Kvádové. I jejich přítomnost ale skončila zhruba po stejné době jako u Keltů, tedy po 400 letech. V té době již nastávalo období tzv. stěhování národů.
Největší pravěké sídliště
Česko má světové prvenství a rekord v rozloze nejstaršího pravěkého sídliště. Jde o pravěká sídliště u Pavlova a Dolních Věstonic, kde žili lidé již před 25 tisíci lety.
Na břehu řeky Dyje tehdy vznikla sídliště čítající asi 500 až 700 lidí 1).
Keltští Bójové, obývající území dnešních Čech a Moravy, žili v našich zemích nejpozději od 4. stol. př. n. l. Je ale možné, že západní část Čech byla spolu se severním Bavorskem oblastí etnogeneze Keltů již o tisíc let dříve. Bójové mizí z psané historie kolem přelomu letopočtu pod tlakem Germánů. Zbylo po nich jenom latinské pojmenování Čech - Bohemia. Tento název byl odvozen od území Boiohaemum, kde Bójové žili.
Keltové si stavěli výšinná sídliště o ploše několika hektarů, která sloužila jako správní střediska v době míru a jako obrana před nepřítelem v době války.
Největší oppidum bylo na Závisti u Zbraslavi (170 ha), významem se mu blížily Stradonice u Berouna. Oppida byla nejvíce soustředěna podél řek či na obchodních stezkách.
První českou psanou větu bychom našli na první dochované zakládací listině, která patří litoměřické kapitule při kostelu sv. Štěpána (vydána a si roku 1057). První českou větou je přípisek neznámého autora ze 13. století, začínající slovy: Pavel dal jest Ploskovicích zem'u, Vlach dal jest Dolas zem'u Bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu.
První českou kronikou je latinsky psané dílo děkana pražské kapituly Kosmy. Kroniku psal Kosmas v letech 1110 - 1125 a vylíčil v ní celé dosavadní dějiny od příchodu mytického praotce Čecha až po svou současnost.
První noviny v Čechách s názvem Sobotní (Outerní) pražské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním jeho císařské a královské milosti nadáním obdarované začaly vycházet roku 1719 a pro nedostatek čtenářů zanikly roku 1772.
První moderní gramatiku českého jazyka zpracoval pod názvem Zevrubná mluvnice jazyka českého v roce 1809 Josef Dobrovský.
První poštovní známka byla vynalezena roku 1840 a roku 1850 vznikla první poštovní známka Rakouského císařství, tedy známka platná i u nás. V roce 1860 byla zavedena dobírka a v roce 1861 expresní doručování.
Další stránky oddělení Historie
- Zaznamenáváním novodobých událostí se zabývá oddělení České zprávy
Staří Slované
Slované se v 6. a 7. století zapojili do tehdejšího stěhování národů a v několika proudech se vydali západním, jižním i východním směrem. Východní Slované pronikli do středního Ruska, jižní Slované se usadili na Balkánském poloostrově a západní Slované obsadili prostor od Baltského moře na severu až k Alpám na jihu.
Slovanské kmeny zřejmě hovořili jazykem, o kterém nejsou písemné záznamy, ale jazykovědcům se jej podařilo rekonstruovat. Tato praslovanština měla různá nářečí a byla podobná mladší staroslověnštině.
Z křesťanského hlediska byli Slované pohany, kteří vyznávali různé přírodní bohy. Významný byl bůh hromu Perun.
Slovanské vojenské družiny sice budili v křesťanské Evropě hrůzu, ale většina slovanského obyvatelstva se zabývala zemědělstvím. Slované žili ve vesnicích tvořených jednoduchými, do země zapuštěnými obydlími s kamennou píckou uvnitř. Tehdejší osídlení bylo velice řídké, takže takové vesnice byly osamocené uprostřed rozsáhlých lesů.
Keramiku vyráběli Slované ručně bez hrnčířského kruhu, který neznali, a archeologické objevy potvrzují, že byli zvyklí na skromné životní podmínky. V případě nebezpečí se uchylovali na svá hradiště ohrazená sypanými valy, které zpevňovala kůlová palisáda. Na těchto hradištích sídlili slovanští náčelníci.
Sámova říše
Dle archeologických nálezů někdy kolem roku 535 2) nahradili Slované v české kotlině a moravských úvalech germánské obyvatelstvo, které buď odešlo, nebo se mezi Slovany postupně začlenilo. Záhy se však Slované střetli se zájmy Avarů (původně turkotatarských kočovníků), kteří vytvořili silnou říši v nížinách a stepích kolem Dunaje. Jejich hlavní tábor, zvaný podle kruhového tvaru hrynk, ležel na soutoku Tisy a Dunaje. Předpokládá se, že první slovanský státní útvar zvaný Sámova říše (který snad ležel v nížinách řeky Moravy) vznikl kolem roku 623 právě kvůli potřebě obrany proti Avarům.
Sámova říše nebyla stát jako takový, šlo spíše o společenství slovanských kmenů. Sámova říše se tomuto společenství říká podle franckého kupce Sáma, který se v něm stal náčelníkem. Pod jeho vedením pak odrazili Slované roku 631 v bitvě u Wogastisburgu vojsko franckého krále Dagoberta I., nicméně po smrti Sáma 658 nebo 659 3) se celá tato říše rozpadla.
Velká Morava
Na konci 8. století dobyla vojska Karla Velikého avarský hrynk v Podunají a francká říše si tak otevřela cestu k výbojům na západoslovanská území. Tyto výboje provázela zároveň snaha o rozšíření křesťanství (christianizaci) prostřednictvím misionářů, kteří se do českomoravských oblastí a do oblasti současného jižního Slovenska vydávali z Řezna, Pasova a Salcburku.
Pokusy obrátit Slovany v Čechách (a především jejich náčelníky) na křesťanskou víru dlouho nepřinášely větší odezvu. Úspěšnější ale byli misionáři na nynějším Slovensku a na Moravě, takže někdy kolem roku 830 založil slovanský kníže Pribina křesťanský kostel v Nitře. Ještě dříve vznikaly kostelíky i na jižní Moravě, kde místní náčelníci, zvaní knížata, spolu se svými rodinami a vojenskými družinami opustili pohanské bohy. To jim otevřelo cestu ke spolupráci s vyspělejším a mocnějším západoevropským světem, jelikož ten v nich přestal vidět pohany a umožnil jim dosáhnout lepšího mezinárodního postavení. Díky němu a s podporou křesťanské církve tak např. mohli rozšiřovat svá území na úkor sousedních pohanských náčelníků, kteří se svých bohů nevzdali.
I mezi křesťanskými knížaty na jihu Moravy však došlo k rozporům a k zápasu o převahu. Z něj vyšel vítězně před rokem 830 moravský kníže Mojmír I. (z Nitranska dokonce vypudil i knížete Pribinu), zakladatel rodu Mojmírovců a státního útvaru nepřesně označovaného jako velkomoravská říše.
Konstantin (Cyril) a Metoděj
V následném rozšiřování území pokračoval kníže Rastislav. vzhledem k jeho sporu s východofranckou říší, a ve snaze o co největší samostatnost, se rozhodl zřídit na Moravě vlastní církevní organizaci. Když mu odmítl pomoc papež, obrátil se na byzantského císaře a ten mu vyhověl. Na Moravu vyslal roku 863 dva učené bratry Konstantina (ten později přijal klášterní jméno Cyril) a Metoděje, původem Řeky z města Soluně.
Oba bratři sestavili první slovanské písmo, tzv. hlaholici, za církevní jazyk zvolili staroslověnštinu (kterou vytvořil Konstantin na základě nářečí, jímž mluvili Slované v okolí Soluně) a do tohoto jazyka přeložili důležité části bible. Díky těmto úkonům rozuměli slovům kněze při mši všichni účastníci, což byla výhoda proti kněžím ze západokřesťanského okruhu, kteří mši sloužili latinsky.
Zatímco se Konstantin věnoval písmu a jazyku, Metoděj plnil roli organizátora církevního života. Své úsilí pak oba bratři obhájili i před papežem (z jeho pohledu to byl ústupek a strategický krok k tomu, aby obrátil polopohany z Moravy na křesťanství), který Metoděje jmenoval arcibiskupem pro oblasti ležící východně od francké říše. Z Metodějových rukou přijal před rokem 885 křest také český kníže Bořivoj, pravděpodobně současně se svou manželkou Ludmilou. Tento první historicky doložený člen rodu Přemyslovců tehdy uznával nadvládu nejmocnějšího velkomoravského vládce - knížete Svatopluka. Za Svatoplukova panování zahrnovala Velká Morava i oblast Krakovska, Slezska, Lužice, Slovenska a část nynějšího Maďarska a Rakouska.
Metoděj zemřel roku 885 a následně propukly spory mezi přívrženci latinské a slovanské bohoslužby. Právě mocný kníže Svatopluk podpořil latinskou bohoslužbu a Metodějovi spolupracovníky a žáky nechal vyhnat. Útočiště našli u jižních Slovanů.
Zánik Velké Moravy
Kníže Svatopluk zemřel v roce 894 a jeho říše se začala rozpadat. Toho využil syn knížete Bořivoje, český kníže Spytihněv I., který se okamžitě vymanil ze závislosti na Velké Moravě a roku 895 uznal v Řezně nadřazenost východofrancké říše. Oslabený velkomoravský stát pak kolem roku 906 podlehl nájezdu maďarských kmenů, které na konci 9. století pronikly do podunajských stepí a podnikaly odtud kořistnické výpravy.
Tak zanikla vyspělá kultura, Velká Morava, mezi tehdejšími Slovany ojedinělá.
Počátky Českého státu
Rod Přemyslovců
Ve druhé polovině 9. století se mezi náčelníky slovanských kmenů začal prosazovat kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců. Tento rod odvozoval svůj původ od bájného oráče Přemysla, který pojal za manželku kněžnu Libuši a stal se prvním českým vládcem.
Po přijetí křtu na Velké Moravě dal Bořivoj před rokem 885 vybudovat na hradišti Levý Hradec kamenný kostel sv. Klimenta, nejstarší doloženou křesťanskou svatyni na území Čech. Druhý křesťanský kostel pak nechal postavit na hradišti Praha. Díky poloze se pak Praha stala právě nejpozději v této době sídlem Přemyslovců. Ti postupně ovládli celé české území osídlené v té době jen v nížinách kolem větších řek, takže se Praha stala následně i nejdůležitějším českým politickým i kulturním střediskem a panovnickým sídlem českého státu.
Když se začala rozpadat velkomoravská říše, Bořivojův syn Spytihněv I. uznal roku 895 v bavorském Řezně4) podřízenost východofrancké říši a tím rozhodl o začlenění rodícího se českého státu do kulturní oblasti latinského Západu.
Spytihněvův bratr a nástupce Vratislav I. vystavěl na pražském hradišti kostel sv. Jiří. Byl také otcem knížat Václava a Boleslava.
Vláda knížat Václava a Boleslava I.
Roku 929 vpadl do země saský král Jindřich I. a český kníže Václav (v budoucnu Svatý Václav, patron Čech a Moravy) uhájil svou samostatnost. Musel ale vyměnit dosavadní politickou orientaci na bavorské Řezno za spojenectví se Saskem. Symbolem nových zahraničních vztahů bylo založení kostela sv. Víta na Pražském hradě. Dne 28. 9. roku 935 byl kníže Václav ubit družníky svého bratra. Tak se dostal k moci Boleslav I. (motiv vraždy Václava ale není znám).
Za vlády Boleslava I. byly zřejmě raženy nejstarší české mince a vznikl Vyšehrad, jehož úkolem bylo střežit pražskou kotlinu od jihu. Boleslav I. uznal převahu saského krále a později císaře Oty I.
