Český jazyk

Čeština je západoslovanský jazyk (společně s Horní a Dolní Lužickou srbštinou, polštinou a slovenštinou) a patří do rodiny jazyků indoevropských mezi slovanské jazyky. Český jazyk vychází z církevního jazyka staroslověnštiny, kterou vytvořil učenec Konstantin (později přijal klášterní jméno Cyril) na základě nářečí, jímž mluvili Slované v okolí Soluně (praslovanština). Důvodem Metodějova činu byla snaha o lepší komunikaci zástupců křesťanské církve s místním obyvatelstvem a tak i rychlejší a lépe proveditelné šíření křesťanství na tehdejší Velké Moravě.

Počátky české literatury jsou spojeny s Velkou Moravou, kam byl v roce 863 vyslán z Byzance dvorský učenec Konstantin (později přijal klášterní jméno Cyril) a jeho bratr Metoděj.

Tito bratři založili slovanské písmo hlaholici a Konstantin vytvořil také slovanský církevní jazyk - staroslověnštinu, do které pak přeložil důležité části bible. První písemné památky ve staroslověnském jazyce jsou právě s náboženskou tématikou.

Čeština se jako literární jazyk prosazovala jen pozvolna, a to od 10. století v podobě tzv. bohemik a glos na okraji latinských textů. Prvním význačným českým literárním dílem je duchovní píseň Svatý Václave z přelomu 12. a 13. století.

Samostatný Český jazyk vznikl z pračeštiny mezi 10. a 12. stoletím, ale z tohoto období neexistují žádné písemné památky. Obecně se používala spíše latina a staroslověnština.

První česky psaná věta je na první dochované zakládací listině, která patří litoměřické kapitule při kostelu sv. Štěpána (vydána a si roku 1057). První českou větou je přípisek neznámého autora ze 13. století, začínající slovy: Pavel dal jest Ploskovicích zem'u, Vlach dal jest Dolas zem'u Bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu.

První česky psané knihy se objevily ve 14. století.

Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni asi roku 1468

První moderní gramatiku českého jazyka zpracoval pod názvem Zevrubná mluvnice jazyka českého v roce 1809 Josef Dobrovský.

• spisovná čeština - Celonárodní, oficiální, prestižní a reprezentativní útvar národního jazyka. Je závazná v médiích a na úřadech a je jazykem oficiálních dokumentů.
  • hovorová čeština - Volnější forma spisovné češtiny používaná v mluveném projevu a v osobním kontaktu.
• nespisovná čeština
  • nářečí (dialekt) - Nespisovný útvar českého jazyka, který se používá na určité části jazykového území (Morava apod.)
  • interdialekt - Nadnářeční nespisovný jazykový celek.
  • sociálně nespisovná čeština
    • slang - mluva zájmových skupin
    • profesní mluva (lékaři apod.)
    • argot - mluva společenské spodiny s cílem utajit nějaké informace